Kap. III: Víra a reflexe víry

Třetí kapitola naší „Knihy“ je věnována tématu – „víra a reflexe víry“, jejímž úvodním textem je „Reflexe víry ve Starém zákoně“ filosofa Ladislava Hejdánka.[1]

Současný člověk, pokud není věřící, má ke slovům „víra“, „Bůh“ a „Hospodin“ více než rezervovaný přístup a často si tato slova spojuje s dějinami křesťanství, které měly i své velmi stinné stránky. Ale měli bychom si uvědomit, že křesťanství zachránilo a spojilo dvě tradice, na kterých vyrostly dějiny Evropy a ze kterých dodnes žijeme, tedy „hebrejskou víru“ a „řeckou filosofii“.

Pokusme se proto bez předpojatosti porozumět, v čem spočívá jeden z kořenů evropské kultury, kterým je hebrejská víra. L. Hejdánek říká ve svém textu: „sta­rým Izraelcům lze přiznat objev víry, tj. nahlé­dnutí víry jakož­to fenom­énu a její odlišení v důležitých aspektech od toho, proti čemu byla nej­ostřeji a nejzá­sadněji v napětí a v konfliktu, ba v ne­smiřitelném zápase (a tím byl mýtus a obecná religiozita).“[2] A k vyrovnání se s mýtem a mytickým způsobem myšlení pak dodává: „Evropská myšlenková i prakticky životní tradice se odtrhla od mýtu dvojím způsobem resp. dvojí cestou. Je velkou otázkou, zda každá z těchto cest sama, izolována od té druhé, by byla schopna dovést člověka tam, kam se v evropské kultuře a civilizaci až do dneška dostal (a to jak v pozitivech, tak v negati­ve­ch). Řecký zápas s mýtem byl vybojován především na frontě co nejrigidněj­šího od­bourání narativity, přinejmenším pak jejího naprostého vypuzení z vě­deckého myšlení. (Patočka svým důrazem na matematizaci sice problém zjednodušu­je, ale v prvním přístupu přece jen vystihuje.) Vcelku lze říci, že tento řecký zápas byl hlubokým, ale neuvěřitelně produktivním omylem. Naproti tomu izrael­ský zápas nebyl tak triumfálně sebevědomý, ale zato mnohem radikálnější a v důsledku toho i světodějnější. Vnější prostředky narativity si ponechal a vyu­žil je ke svým cílům, ale napadl to, co je samým jádrem mýtu a my­tické orien­tace, totiž ar­che­typy.”[3] Jedná se především o objev dějinného času a o motiv „exodu“, kde Abrahamův exodus je jakýsi „anti-archetyp“.[4]

„Neznámo vždy nové, nikdy se neopakující, a přece předznamenané zaslíbením – to je obraz života z víry, života orientovaného vírou.“[5] Víra představuje obrat životní právě tak jako myšlenkový. „Pro lidský život je důležité, je-li založen na myšlení pravém nebo nepravém, na myšlení dobrého nebo zlého. Ale izraelské tradici je vzdálen novověký předsudek, že člověku je jeho vlastní myšlení tím nejbližším, že o něm vše podstatné ví nebo může vědět. Jen Bůh zná hloubky našeho myšlení, a protože to je většinou zlé, nechá je buď zmizet ‚v tentýž den‘,[6] anebo naopak nechá to zlé dopadnout na lidské hlavy jako ‚ovoce myšlení jejich‘.[7] Každý člověk je vyzýván, aby opustil svá myšlení – a to ovšem není možné učinit, dokud je nepozná. Odtud i výzva (kterou snad můžeme generalizovat), aby ‚zvěděl myšlení srdce svého‘.[8] A tu není jiné cesty, než otevřít se pohledu a poznání samotného Hospodina, který ‚rozumí myšlení lidskému zdaleka‘.[9] Jak je vidět, nacházíme tu jak výzvu k odstupu od myšlení od sebe, tak výzvu k otevřenosti vůči světlu pravdy, a pak zejména výzvu k obratu od myšlení nepravého a myšlení marnosti k myšlení pravému a spravedlivému, k myšlení o pokoji[10] a ne o trápení.“[11]

A svůj text L. Hejdánek zakončuje výzvou: „Víra již nyní žije prav­dou, která přichází z budoucnosti. … A naše myšlení je voláno k připravenosti: to rozhodující ne­závisí sice na nás, ale až bude třeba, musí být naše lampy pohotové a náš olej po ruce. Pravda osloví, když osloví, a mlčí, když mlčí. Podmínkou naší připra­venosti k slyšení je však důkladná vzdělanost, tj. zabydlenost a zdomác­nělost v tom světě a v té kultuře, do které jsme byli postaveni, a zároveň o­chota v kte­ré­koli chvíli nechat vše staré za sebou, nedržet se křečovitě minu­los­ti a nechat vést svůj zrak, aby uviděl to nové a v jeho světle i to staré v nové perspektivě.”[12]

 

[1] L. Hejdánek, „Reflexe víry ve Starém zákoně“, in: Filosofie a víra, Praha 1999, str. 202-217.

[2] Tamt., str. 203-204.

[3] Tamt., str. 208-209.

[4] Srv. tamt., str. 214.

[5] Tamt., str. 214.

[6] Bible kralická, Ž 146,4.

[7] Tamt., Jr 6,19.

[8] Tamt., Da 2,30.

[9] Tamt., Ž 139,2.

[10] Srv. Jr 29,11-13.

[11] L. Hejdánek, „Reflexe víry ve Starém zákoně“, in: Filosofie a víra, str. 215.

[12] Tamt., str. 216-217.